Zrak je jedním z nejdůležitějších smyslových orgánů. Existuje však mnoho chorob, které mohou funkci našich očí ovlivnit. Jistě jste již slyšeli pojmy šedý zákal, zelený zákal, tupozrakost nebo degenerace sítnice. Víte, co vlastně tyto nepříjemně znějící názvy znamenají?
Katarakta – šedý zákal
V průběhu našeho života dochází ke stárnutí celého organismu, včetně očních čoček, které jsou z počátku zcela transparentní. Během fyziologického procesu, který názýváme stárnutí, dochází k zakalení oční čočky, a to částečnému nebo později úplnému. Toto onemocnění se vyskytuje nejčastěji u starších lidí, může však být také vrozené nebo může vzniknout následkem úrazu, nemoci nebo užívání určitých typů léků. Pokud tedy dojde k jakémukoliv zkalení oční čočky, mluvíme o šedém zákalu (kataraktě). Projevuje se nejčastěji zhoršenou zrakovou ostrostí, vidění se zdá zamlžené, rozostřené, může dojít také ke změně vnímání barev. Jedinou možnou léčbou katarakty je její chirurgické odstranění. Operace katarakty je prakticky nejčastější operací očí vůbec. Po odstranění zkalené oční čočky je do oka implantována umělá nitrooční čočka, která má předem vypočítanou dioptrickou hodnotu. Pokud se vyjme fyziologická oční čočka a je nahrazena umělou, ztrácí se schopnost zaostřování na různě vzdálené předměty (tzv. akomodace). Po operaci šedého zákalu s následnou implantací nitrooční čočky je nejčastěji hlavním cílem nekorigovaná zraková ostrost do dálky, to ale vede k tomu, že je nutné používat brýle na čtení.
Glaukom – zelený zákal
Zelený zákal je poměrně časté oční onemocnění, které může vést k výraznému poškození zraku. Dochází při něm k odumírání zrakového nervu, které se může projevovat z počátku výpadky zorného pole, později až k úplné ztrátě vidění. Mezi rizikové faktory pro vznik tohoto onemocnění patří vyšší nitrooční tlak, dále vysoký krevní tlak nebo srdeční choroby, ale také predispozice v rodině. Nejčastější subjektivní příznaky jsou pocit tlaku v očích, unavené oči, bolestivé oči na dotyk. Diagnostika zeleného zákalu se stanoví na základě měření nitroočního tlaku tonometrem, vyšetření zorného pole perimetrem a vyšetření očního pozadí přístrojem OCT. K léčbě glaukomu se používají oční kapky na snížení nitroočního tlaku, pokud však tato forma terapie nezabírá, nebo byl glaukom zjištěn v pokročilém stadiu, je třeba přistoupit k laserové nebo chirurgické léčbě. Nejdůležitější je včasná diagnostika a následná vhodná léčba, proto je třeba dbát na preventivní kontroly u očního lékaře alespoň každé 2 roky.
Amblyopie – tupozrakost
Amblyopie je definována jako trvalé snížení zrakové ostrosti, které nelze vykorigovat optickou pomůckou. Ve většině případů jde o jednostranné „postižení“, může se však vyskytnout i amblyopie oboustranná. U normálně vyvinutého zraku vzniká v mozku jeden obraz z nepatrně odlišných zrakových vjemů obou očí. Pokud je však velký rozdíl mezi zrakovým vjemem pravého a levého oka, mozek informace z jednoho oka potlačí, časem se stane tupozrakým. Rozlišujeme několik forem amblyopie, mezi nejčastější z nich patří amblyopie při šilhání (strabismu), kdy dochází k aktivnímu útlumu uchýleného oka. Dále může toto onemocnění vzniknout z důvodu výrazně rozdílných dioptrií mezi pravým a levým okem (anizometropie), obrazy jsou pak odlišné a pro oči a mozek je složité tyto dva obrazy spojit v jeden vjem. Může se také rozvinout amblyopie z nepoužívání oka (ex anopsia), která vzniká v raném věku tím, že do oka (na sítnici) nevstupují normální zrakové podněty. To může být způsobeno např. šedým zákalem, poklesem horního víčka, nebo také dlouhodobým obvazem na jednom oku. Nejčastější terapie tupozrakosti je korekce zrakové vady brýlemi a zakrývání zdravého oka tzv. okluzorem, který nutí tupozraké oko pracovat. Žádný přístup nezaručuje úplné uzdravení, nejdůležitější je včasná diagnostika a následná terapie hned od raného věku, nejdéle však do 6-8 roku věku dítěte. Diagnostika i léčba amblyopie je velmi náročná a je třeba se vždy obrátit na odborníka.
Věkem podmíněná makulární degenerace
Věkem podmíněná makulární degenerace je oční onemocnění, při kterém je poškozená centrální část sítnice, což způsobuje postupnou ztrátu centrálního vidění. Je příčinou praktické slepoty a poškození zraku u osob starších 55 let v rozvinutých zemích. Existují 2 formy, a to vlhká a suchá. Suchou formou trpí většina nemocných VPMD, a jen u části z nich se objeví závažná porucha zraku. Naopak vlhkou formou trpí pouze malá část pacientů, ale u většiny z nich vede k vážné ztrátě zraku. Hlavními rizikovými faktory pro vznik VPMD jsou věk, pohlaví, rasa, genetické predispozice, vysoký tlak, cukrovka, kouření, obezita a další. Příznaky VPMD jsou často deformace obrazu, výpadky písmen nebo celých slov při čtení. Pro sledování nemoci se používá tzv. Amslerova mřížka. Jedná se o čtverečkovanou síť s fixačním bodem uprostřed. Pacient se zaměřuje jedním okem na tento střed s korekcí na čtení. Pokud se objeví deformace nebo výpadky zorného pole, je třeba co nejdříve podstoupit další vyšetření. Pro diagnostiku se používá mimo jiné přístroj OCT, jedná se o rychlou, bezkontaktní, neinvazivní metodu zobrazující sítnici a okolní struktury. V současné době lze částečně léčit vlhkou formu. Cílem léčby VPMD je zpomalit nebo zcela zastavit průběh, toto onemocnění však nelze úplně vyléčit.
Bc. et Ing. Lenka Řezníková
